Články » Plný - a přesto prázdný?

Stroj na poskytování potěšení – takto většina z nás vidí své tělo. 

 Plný - a přesto prázdný?

Stroj na poskytování potěšení – takto většina z nás vidí své tělo. Většina z nás tělo udržuje při životě, aby se mohla těšit radostmi, které nám poskytuje. Důvodem k tomu, proč většina z nás chce mít – řekněme – jazyk, je možnost a schopnost ochutnávat různé potraviny. A s pohlavními orgány je to obdobné, chceme je mít, abychom se mohli radovat z erotických zážitků, jejichž kulminací je orgasmus. Také toužíme po zraku, nosu a uších, abychom viděli, cítili a slyšeli věci, jež nám přinášejí potěšení. Většina z nás – bohatých, či chudých, vzdělaných, nebo nevzdělaných, civilizovaných nebo ne – zápasí, aby mohla uspokojit smysly.

Toto je následek chybného ztotožňování se s tělem. Pokud se ztotožňujeme se svým tělem, budeme se snažit o uspokojení tím, že uspokojíme potřeby a touhy našeho těla. Myslíme si: „Jsem svým tělem a chci být šťastný, chci potěšení“. Takže se budeme pokoušet uspokojovat žaludek, jazyk, genitálie, uši, oči, nos, a tak dále a věřit, že toto nám přinese vytoužené, vnitřní uspokojení a štěstí. Ale uspokojování smyslů není řešením. Je to další důkaz toho, že nejsme tělem. Bez ohledu na to, kolik smyslového potěšení zakusíme, vnitřního naplnění nedosáhneme.

 

Lidé se tak často snaží najít štěstí prostřednictvím smyslů, snaží se jich potěšit hned několik najednou. Zároveň sledují televizi, poslouchají rádio, jí brambůrky, pijí pivo a kouří. Těší se svou zálibou. Také je fajn mít po ruce nějaké noviny, na které se bude možno podívat, když začíná blok reklam. Tímto způsobem se pokouší potěšit každý ze smyslů, a přesto se necítí uspokojení: stále touží po něčem dalším. Můžeme se najíst tak, až nás z toho bude bolet žaludek – a přesto budeme chtít víc! I když se bolest stává nesnesitelnou, budeme chtít pořád víc, protože my, vlastní já nejsme plní. To, že nadále můžeme cítit prázdnotu, i když potřeby a touhy těla byly uspokojeny, svědčí o tom, že tělo není námi.

 Plný - a přesto prázdný?

Pozorováním života bohatých a slavných lidí, kteří měli více možností než jiní pro uspokojování smyslů, odhaluje tu samou pravdu. Bohatí a slavní mají dostatek prostředků, moci a vlivů na to, aby ve své honbě za štěstím byli tam, kde chtějí a dělali to, po čem touží. Obyčejní lidé jim často závidí takové možnosti. Nepochybně většina z nich si myslí, že ti, kteří mají vše, jsou šťastní, a proto se méně zámožní snaží změnit svůj status. 
Ve skutečnosti, v představě „šťastného boháče“, která zakotvila v myslích většiny lidí, je ještě jedna iluze. Peníze usnadňují uspokojování potřeb smyslů, avšak nezajistí, nebo nepřinesou opravdové štěstí a uspokojení.

Příkladů bohatých a slavných lidí, kteří mimo všechna zakoušená potěšení upadli do silných depresí, až spáchali sebevraždu, je mnoho. A ještě delší seznam je těch, jež skončili v psychiatrických léčebnách. V podstatě pocity prázdnoty, života bez cíle, frustrací a neklidu, postihující srdce stovek miliónů boháčů, jsou v zámožných západních zemích obecným jevem. Velký počet obyvatel zámožných zemí se pokouší ze všech sil uspokojit své smysly a i přesto, že disponují všemi možnostmi, stále jsou nešťastní. Velký a stále rostoucí počet alkoholiků a narkomanů jakož i vzrůstající počet rozvodů a sebevražd jsou měřítkem tohoto neštěstí.

Takže, pokud bychom i uspokojili všechny současné potřeby svého těla a zásobili jej nepřeberným množstvím smyslových potěšení – i tak nedosáhneme uspokojení. Jak to stále zpívají Rolling Stones – ti bohatí hédonisté: „I can’t get no satisfaction“ (Nemohu dosáhnout uspokojení). 
Pokud by tělo bylo vlastním já, uspokojování smyslů by přinášelo opravdové naplnění; pokud by tělo bylo vlastním já, a uspokojili bychom jeho touhy, potom ty, vlastní já, by ses cítil zcela uspokojen. Pokud by bytost, nebo vlastní já bylo produktem hmoty, potom by hmota (hmotné potěšení) byla pro tělo zdrojem uspokojení. Hédonistický způsob života by vedl k dokonalému uspokojení, naplnění a štěstí, a ne ke zklamání, prázdnotě a pocitu života bez cíle, co je možné současně pozorovat mezi hmotně vysoce rozvinutými národy světa.