Ve starověkém Řecku byl mudrc Sokrates odsouzen k smrti za to, že vyučoval podle "zvláštní doktríny." Krátce před tím, než Sokrates vypil jedovatý nápoj, který přinesl zmar jeho tělu, se jej jeden z jeho studentů zeptal na to, jak by chtěl být pohřben:

- Pak... - řekl Crito, - ...se tedy budeme snažit dělat to, co po nás žádáš. Ale jak tě máme pohřbít?

- Tak, jak vy chcete - řekl Sokrates. - Za předpokladu, že mě dokážete chytit a zabránit tomu, že vás nadobro opustím.

Poté s tichým úsměvem a s pohledem upřeným směrem k nám poznamenal:

- Víte, já nemohu přesvědčit Crita, že jsem Sokrates, zde přítomný, tedy osoba, která nyní k vám hovoří a spřádá témata našeho rozhovoru. On si totiž představuje, že jsem jen mrtvé tělo, na které bude brzy pohlížet, a tak se ptá, jak mě má pohřbít.

Vzhledem k tomu, že Sokrates dokonale pochopil, že on není jen tím tělem, ale jiskrou života, která toto tělo dočasně obývá, nezajímal se tedy o to, co se stane jeho tělu poté, kdy jej opustí. Toto je pravá moudrost. Osvícený člověk vidí tělo jako oděv, který má na sobě a který používá pouze dočasně. Osvícený člověk plně chápe svou identitu jako věčnou součást života, identitu, která se nerodí, ani neumírá.

Sokrates a tří sít

Staří Řekové věděli, že si Sokrates velmi váží znalostí. Jednoho dne ho potkal jeden známý a povídá:

- Jestlipak víš, Sokrate, co jsem se zrovna dozvěděl o tvém příteli?

- Počkej chvilku - odpověděl Sokrates. - Než mi cokoli řekneš, rád bych tě podrobil zkoušce. Říká se jí zkouška tří sít.

- Tří sít?

- Přesně tak - pokračoval Sokrates. - Než mi začneš vyprávět o mém příteli, možná bude dobré na chvilku zkusit prosít to, co mi řekneš. První síto se jmenuje Pravda. Máš naprostou jistotu, že to, co mi chceš říct, je pravda?

- Ne - odpověděl ten člověk. - Vastně jsem to jenom slyšel a...

- Dobře - řekl Sokrates. - Takže ty opravdu nevíš, jestli je to pravda nebo není. Teď vyzkoušejme druhé síto, síto se jmenuje Dobro. Chceš mi o mém příteli říct něco dobrého?

- Ne, naopak...

- Takže... - pokračoval Sokrates, - ...chceš mi o něm říct něco špatného a nejsi si jist, jestli je to pravda. Ale pořád ještě můžeš zkouškou projít, protože zbývá ještě jedno síto. Jmenuje se Užitečnost. Je mi to, co mi chceš o mém příteli říct užitečné?

- Ne, moc ne.

- Dobrá - uzavřel Sokrates. - To co mi chceš říct není ani pravdivé, ani dobré, dokonce ani užitečné, tak proč bys mi to měl vyprávět?

I to je důvod, proč byl Sokrates velký filosof a všichni si ho vážili.

Když stárne tělo, nefunguje jako kdysi – to je jasné. I přesto mnoho osob ve starších tělech za každou cenu touží dále vypadat přitažlivě a uchovat si opravdu hezkou postavu. Avšak je obtížné zvítězit nad časem a i přes velké úsilí kůže sesychá, scvrkává se, podléhá nemocem a slábne. I když tělo postupně stárne, cítíme se stále mladí. Proč? Protože bytost není svým tělem. Osoba je silou života přebývající v těle. Proto, i když tělo stárne, stále se cítí být sebou. Stále má tu samou touhu těšit se životem, tu samou touhu po lásce a cítění, tu samou touhu nebýt druhým na obtíž. Nechce se cítit, že někomu vadí. Nechce se cítit závislá na druhých. Nechce působit druhým obtíže. Nechce vypadat ošklivě. Nechce se cítit nepotřebná. Ale někdo ve starším těle se může cítit právě takovým způsobem. Cítí, že je stále tou samou bytostí, kterou byla vždy, s tím, že nyní nemá své tělo pod kontrolou, neboť se začíná rozpadat.

A je to o to těžší, když si někdo myslí, že je vlastním tělem. A také druzí mohou jeho tělo zaměňovat za jeho samotného. V tomto případě, když tělo stárne a projevují se symptomy stáří, zaplavují tuto osobu hrůzné myšlenky: „Jsem tímto tělem. Jsem nyní již tak starý. Jsem tak ošklivý a nepotřebný.“ Taková osoba si neuvědomuje, že je stále tou samou bytostí, jakou byla vždy a není vůbec žádná možnost, aby tato osoba – síla života – zestárla.

Bytost začíná svůj lidský život v okamžiku, kdy se ptá: „Jak se to stalo, že jsem nyní v tomto starém těle, i když dříve jsem měla mladé tělo? Jak se to mohlo stát? Proč zakouším takové utrpení? Je nějaké řešení na tuto situaci?“ Lidský život začínáme ve chvíli, kdy se ptáme, jak můžeme zvítězit nad stářím, nemocí a smrtí. Ten, kdo chce zvítězit nad stářím, si především musí uvědomit, že toho nedosáhne žádnými umělými prostředky. Není možné zastavit proces stárnutí. To je přírodní zákon.

Stáří je skutečnost. Nastane i přes veškeré sliby vědců, že naše tělo v budoucnu nebude podléhat stáří. Bez ohledu na to, co uslyšíme od lidí, nebo v obchodech se zdravou výživou na téma žen-šenu, vitamínu E a úžasných diet, naše těla zestárnou.
Pokusme se porozumět, že lidský život má vyšší cíl. Cílem lidské formy života je dosažení seberealizace. Měli bychom brát v potaz tu skutečnost, že pravdivým cílem našeho života je vyřešení problémů jako zrození, nemoc, stáří a smrt.
Můžeme se povznést nad stáří. Jak...?
Odpovědí je: prostřednictvím MOUDROSTI. Jaké moudrosti? Hovoří o ní Bhagavad-gíta:

„Věz, že to, co proniká celým tělem, je nezničitelné. Nikdo nemůže zničit nehynoucí duši. Hmotné tělo této nezničitelné, nezměřitelné a věčné živé bytosti jistě pomine.“
Bhagavad-gíta 2:17-18

Jsme nezničitelnou, věčnou živou bytostí v pomíjivém hmotném těle. Tím začíná moudrost. Měli bychom se dozvědět, kým jsme. Naše tělo může být staré a svraštělé. Naše tělo může trpět rozličnými nemocemi. Ale my nejsme tím tělem, jsme osobou uvnitř těla. „Aham brahmasmi. Jsem brahmanem. Jsem duší, ne hmotou. Nejsem tím tělem. Moje tělo je staré, ale já nejsem starý. Moje tělo se rozpadá, stejně jako se rozpadá staré auto. Ale já nejsem svým tělem.“ To je moudrost. Díky této moudrosti je možné se povznést nad stáří. Pokud víme, že nejsme tělem, uvolňujeme se od stáří. V okamžiku, kdy se dozvíme, že nejsme staří, přestává být pro nás věk našeho těla tolik důležitý.

Stáří je faktem. Nic nemůžeme udělat s tím, že naše tělo nakonec zestárne. Avšak můžeme učinit to, že nás toto staré tělo nebude ovlivňovat. Jinými slovy, když si myslíme: „Jsem starý a umírám“ – je to chybné myšlení. Nyní se můžeme povznést nad chápání, které je zdrojem veškerého neklidu a utrpení a způsobuje, že si myslíme: „Jsem nepotřebný. Rozpadám se.“ Ale ve skutečnosti se vůbec nerozpadáme. Naše tělo se může rozpadat, ale my nejsme svým tělem.

Díky moudrosti se povznášíme nad nevědomost. Uvolnění se od stáří znamená uvědomovat si fakt, že nikdy staří nebudeme, protože jsme věčnou duší. Neměli bychom promarnit ani jedinou chvíli svého života. Není důležité, zda je naše tělo mladé, nebo staré. Smrt může přijít v každém okamžiku. Avšak pokud je naše tělo staré, máme zde dodatečné varování, které nám říká, že kdykoliv může přijít smrt a toto tělo přestane existovat. To se může přihodit kdykoliv. Neztrácejme ani chvíli. Nemarněme svůj čas. Neustále mějme na paměti svou pravou totožnost.

„Aham Brahmasmi. Jsem nehmotnou duší.“

Jak si udržíme takové vědomí? Díky meditaci. Pravidelně poslouchat a opakovat mantry – transcendentální zvukové vibrace. Tímto způsobem trávíme svůj čas a postupně nám to umožní se dokonale upevnit v moudrosti a vědomí našeho pravého já. Potom budeme moci v klidu opustit své tělo.  

Stroj na poskytování potěšení – takto většina z nás vidí své tělo. Většina z nás tělo udržuje při životě, aby se mohla těšit radostmi, které nám poskytuje. Důvodem k tomu, proč většina z nás chce mít – řekněme – jazyk, je možnost a schopnost ochutnávat různé potraviny. A s pohlavními orgány je to obdobné, chceme je mít, abychom se mohli radovat z erotických zážitků, jejichž kulminací je orgasmus. Také toužíme po zraku, nosu a uších, abychom viděli, cítili a slyšeli věci, jež nám přinášejí potěšení. Většina z nás – bohatých, či chudých, vzdělaných, nebo nevzdělaných, civilizovaných nebo ne – zápasí, aby mohla uspokojit smysly.

Toto je následek chybného ztotožňování se s tělem. Pokud se ztotožňujeme se svým tělem, budeme se snažit o uspokojení tím, že uspokojíme potřeby a touhy našeho těla. Myslíme si: „Jsem svým tělem a chci být šťastný, chci potěšení“. Takže se budeme pokoušet uspokojovat žaludek, jazyk, genitálie, uši, oči, nos, a tak dále a věřit, že toto nám přinese vytoužené, vnitřní uspokojení a štěstí. Ale uspokojování smyslů není řešením. Je to další důkaz toho, že nejsme tělem. Bez ohledu na to, kolik smyslového potěšení zakusíme, vnitřního naplnění nedosáhneme.

Lidé se tak často snaží najít štěstí prostřednictvím smyslů, snaží se jich potěšit hned několik najednou. Zároveň sledují televizi, poslouchají rádio, jí brambůrky, pijí pivo a kouří. Těší se svou zálibou. Také je fajn mít po ruce nějaké noviny, na které se bude možno podívat, když začíná blok reklam. Tímto způsobem se pokouší potěšit každý ze smyslů, a přesto se necítí uspokojení: stále touží po něčem dalším. Můžeme se najíst tak, až nás z toho bude bolet žaludek – a přesto budeme chtít víc! I když se bolest stává nesnesitelnou, budeme chtít pořád víc, protože my, vlastní já nejsme plní. To, že nadále můžeme cítit prázdnotu, i když potřeby a touhy těla byly uspokojeny, svědčí o tom, že tělo není námi.

Pozorováním života bohatých a slavných lidí, kteří měli více možností než jiní pro uspokojování smyslů, odhaluje tu samou pravdu. Bohatí a slavní mají dostatek prostředků, moci a vlivů na to, aby ve své honbě za štěstím byli tam, kde chtějí a dělali to, po čem touží. Obyčejní lidé jim často závidí takové možnosti. Nepochybně většina z nich si myslí, že ti, kteří mají vše, jsou šťastní, a proto se méně zámožní snaží změnit svůj status.
Ve skutečnosti, v představě „šťastného boháče“, která zakotvila v myslích většiny lidí, je ještě jedna iluze. Peníze usnadňují uspokojování potřeb smyslů, avšak nezajistí, nebo nepřinesou opravdové štěstí a uspokojení.

Příkladů bohatých a slavných lidí, kteří mimo všechna zakoušená potěšení upadli do silných depresí, až spáchali sebevraždu, je mnoho. A ještě delší seznam je těch, jež skončili v psychiatrických léčebnách. V podstatě pocity prázdnoty, života bez cíle, frustrací a neklidu, postihující srdce stovek miliónů boháčů, jsou v zámožných západních zemích obecným jevem. Velký počet obyvatel zámožných zemí se pokouší ze všech sil uspokojit své smysly a i přesto, že disponují všemi možnostmi, stále jsou nešťastní. Velký a stále rostoucí počet alkoholiků a narkomanů jakož i vzrůstající počet rozvodů a sebevražd jsou měřítkem tohoto neštěstí.

Takže, pokud bychom i uspokojili všechny současné potřeby svého těla a zásobili jej nepřeberným množstvím smyslových potěšení – i tak nedosáhneme uspokojení. Jak to stále zpívají Rolling Stones – ti bohatí hédonisté: „I can’t get no satisfaction“ (Nemohu dosáhnout uspokojení).
Pokud by tělo bylo vlastním já, uspokojování smyslů by přinášelo opravdové naplnění; pokud by tělo bylo vlastním já, a uspokojili bychom jeho touhy, potom ty, vlastní já, by ses cítil zcela uspokojen. Pokud by bytost, nebo vlastní já bylo produktem hmoty, potom by hmota (hmotné potěšení) byla pro tělo zdrojem uspokojení. Hédonistický způsob života by vedl k dokonalému uspokojení, naplnění a štěstí, a ne ke zklamání, prázdnotě a pocitu života bez cíle, co je možné současně pozorovat mezi hmotně vysoce rozvinutými národy světa.   

Moudrost
Hledání moudrosti je velká výzva.
Jednat na základě moudrosti je mnohem
větší výzva.

Láska
Skutečná láska mezi lidmi se stala
natolik zřídkavou, že ji lidé ani neznají.

Zlost
V návalu zlosti člověk nevykoná
nic dobrého. Z konečného hlediska
plyne: zlost ubližuje tobě více
než komukoli jinému.

Falešná pýcha
Pyšní lidé postrádají toleranci k těm, které sami
považují za méněcenné.

Odpuštění
Člověk musí být schopen odpouštět jiným,
zvláště pak přestupky proti němu samotnému.

Smyslové potěšení
Pro uspokojení touhy po smyslovém potěšení
se lidé snaží využívat přírodu, ale končí
to ničením světa.

Život strávený v honbě za smyslovým
potěšením je promarněný život.
Je to jako strávit život stíháním přeludu.

Smyslové potěšení, ačkoliv skutečné,
je docela povrchní. Rychle pomíjí.

Meditace
Skutečná meditace není
jen dočasnou úlevou od nesnází.
Meditace znamená získávání kladného
uspokojení radosti.

Mír
Aby byl svět plný klidu a pokoje, musíme
být my mírumilovní uvnitř nás samých.
 

Prostředek k dosažení potěšení – tak většina z nás chápe své tělo. Většina lidí své tělo udržuje při životě proto, aby se mohla těšit tělesnými požitky.

Důvodem, proč většina z nás chce mít jazyk, je možnost ochutnávání rozličných jídel. Důvodem, proč většina z nás chce mít pohlavní orgány, je možnost užívat si erotických zážitků, jejichž kulminací je orgasmus. Také toužíme mít oči, nos a ústa, abychom mohli vidět, cítit a slyšet věci přinášející potěšení. Většina z nás – ať už bohatých či chudých, vzdělaných či nevzdělaných, civilizovaných nebo ne – úpěnlivě usiluje o potěšování smyslů. Je to výsledek nesprávného ztotožňování se se svým tělem.